Má nekuřák „nezadatelné lidské právo“…

… na nekuřáckou restauraci? Právo má naprosto stejné, jako má kuřák na restauraci kuřáckou. Jinými slovy: NEMÁ.

Úvodem

Nedávno jsem byl na výletě v nejmenované obci a dal jsem si tam za sychravého počasí teplou polívku. Vadilo mi, že ostatní hosté kouřili, leč jsem ten poslední, kdo by si stěžoval. Až tam příště přijedu, možná, že si tu polívku už nedám, protože moje sporadická návštěva daného hospodského neuživí a vinou kverulantů daný podnik zkrachuje. Jim je to ovšem jedno, přestože možná budou bývalého majitele a personál sami živit prostřednictvím podpory v nezaměstnanosti.

Modelová situace (co se změnilo?)

1. V obci není žádná restaurace. V obci není venkoncem ani žádný jiný podnik – ani potraviny, ani kino… Jak uplatní nekuřák své „nezadatelné lidské právo“? Nařídí snad někomu, aby pro něj vytvořil a provozoval nekuřáckou restauraci?!
2. V obci vznikne autobazar. Podnik, jehož cílová skupina nejsou návštěvníci nekuřáckých restaurací. Změní se nějak v dané obci situace nekuřáků? Soudím, že ne.
3. V obci bude otevřena pošta; jsou ti, kdo vyžadují nekuřáckou restauraci, opět nějak „zkráceni“ na svých domnělých právech? Opět se domnívám, že nejsou.
4. Jednoho dne otevře sousedovic Franta kuřáckou hospodu; opět nic pro danou cílovou skupinu. Čím se tentokrát pro zastánce zákazu situace změnila? Jenže najednou začnou sobci vyžadovat, nařizovat, zakazovat. Přitom byl pouze opět otevřen takový podnik, jehož oni nejsou cílovou skupinou.

Vyvrácení „mýtů“

Ochrana práv hosta:

Protože nemá zákazník-nekuřák „nezadatelné lidské právo“ na nekuřáckou restauraci, je výhradně jeho svobodnou volbou, zda vstoupí. Jeho nárok na čistý vzduch tamtéž je ovšem stejně sobecký, jako nárok kuřáka kouřit tam, kde mu to majitel restaurace nepovolil. A že je normální nekouřit? Je normální to, co odpovídá normě (kdo ji „demokraticky“ stanovil?) či to, co je většinové? „Normální“ je nefetovat, přesto většinu národa tvoří „feťáci“ (pijí alkoholické nápoje, tedy konzumují tvrdou drogu).

Demokracie:

Nezakládá se na spravedlnosti. Ani jednomyslné rozhodnutí všech poslanců není zárukou toho, že je daný zákon spravedlivý. Je podstatný rozdíl mezi zákonem hájícím něčí práva a svobody proti těm, kteří by se bez něj ve svém sobectví neomezili, a mezi zákonem, jaký jeho mnozí zastánci obhajují (aniž by si to přiznali) stylem: „Je správný a spravedlivý proto, že vyhovuje mně.“ Takový zákon by však byl nespravedlivý, i kdyby se na něm „demokraticky“ shodla většina v celostátním referendu.

Na „civilizovaném Západě“ tento zákaz prošel a „nikdo si nestěžuje“ (prý!), jenže mnohde, jak jsem četl, spousta podniků zkrachovala, jinde se to různě obchází; a hlavně – je něco správně jen proto, že to tak mají u sousedů?

Hygiena:

Zastánci zákazu někdy argumentují tím, že stát beztak zasahuje do soukromého podnikání svými zákony v mnoha oblastech; pominu-li, že sama existence zákonů není důvodem pro další zákonodárnou kreativitu, otázky po hygieně považuji v této souvislosti za nadmíru demagogické a manipulativní – zákazník nemá sebemenší šanci si ověřit, zda se v kuchyni neprohání streptokok, zda personál nemá žloutenku, jestli jeho jídlo nebylo uvařeno z plesnivých surovin atd. A právě od toho je tu stát, když už si ho platíme – aby dohlížel nad tím, není-li zákazník podváděn, jenže kouření je věc inzerovaná, evidentní a empiricky ověřitelná, tady stát zasahovat nemusí! Mimochodem – nic bych neměl proti tomu, kdyby bylo již na vstupních dveřích upozornění, že jsou jídla vařena z prošlých, plesnivých potravin… Bylo by pak opět jen na svobodném rozhodnutí případného hosta, zda půjde do takového podniku jíst. Obávám se však, že by měl takový podnikatelský záměr za následek krach daného zařízení.

Tzv. „veřejný prostor“:

Není legislativně vymezen, takže tady se obě strany sporu dostávají na tenký led. Proto snad jen tolik, že je rozdíl mezi úřadem či nemocnicí na jedné straně (tam opravdu musíme za určitých okolností osobně) a mezi restaurací (na kterou nikdo nemá ono „nezadatelné lidské právo“) na straně druhé. Oproti výše uvedenému nemám nic například proti „kuřáckým kinům“; prý jich dokonce pár v republice opravdu je, ale já bych zřejmě do takového podniku nikdy nevstoupil a opět se domnívám, že až na výjimky potvrzující pravidlo by šlo o takový podnikatelský záměr, jaký je odsouzen k nezdaru.

Ochrana zdraví zaměstnanců

Tady se ocitáme na pomezí „mýtů“ a skutečných, legitimních argumentů. Mám dvě připomínky:

1. Je více provozů, které poškozují zdraví, přesto je v ústech zastánců zákazu kuřáckých restaurací donekonečna omílána jen tato jedna skupina. Jestliže si ovšem studenti hotelových škol, učňovských učilišť pro kuchaře a pod. vybírají obor s vědomím, že jde o namnoze kuřácká zaměstnání (jakož že asi i valná část číšníků a servírek v kuřáckých podnicích jsou sami kuřáci), je ochrana zaměstnanců v explicitně kuřáckých podnicích lichá.
2. Ti, kteří přesto chtějí jako nekuřáci v pohostinství pracovat a jsou coby nezaměstnaní evidováni na Úřadech práce, by po mém soudu zasloužili jednu z mála výjimek – odmítnou-li pracovat v kuřáckém podniku, neměli by ztratit nárok na podporu v nezaměstnanosti. (Podobně, jako by v případě naprosté legalizace „sexuálního průmyslu“ měl mít člověk právo odmítnout Úřadem práce nabízené místo sexuál[ní/ho] pracovn[íka/ice].)

Jako myšlenku na závěr

Domnívám se, že i u tohoto zákazu nejde o to, o čem je tzv. řeč. Dříve se kouřilo všude o sto sedm, ale rakovina plic nebyla metlou lidstva. Když na ni dnes umře nekuřák, hledá se příčina, zatímco v případě kuřáka se ta příčina uvede (kouřil). Například podle Oldřicha Šrámka se v USA „podařilo snížit spotřebu cigaret skoro na polovinu, ale počet onemocnění rakovinou plic se zvýšil o 14 %“.

Poslancům-odpůrcům zákazu jsou vyčítány lobbyistické zájmy tabákových koncernů; proto se nad rámec tematu zamýšlím nad zákazy rtuťových teploměrů (měří přesně a málokomu škodí rtutí) a zároveň nad zákazy žárovek (zájem výrobců „úsporek“, které obsahují kvanta rtuti; najednou rtuť nevadí?, ale svítí za pár haléřů nákladů spolehlivě…).

O co tedy komu jde?

Post scriptum

Budu sice emotivní, ale protože si vážím svobody druhého, nejen té své, neodpustím si jeden známý citát, jehož autorem je Martin Niemöller:

Nejdřív přišli pro komunisty, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl komunista.
Pak přišli pro Židy, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl Žid.
Pak přišli pro odboráře, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl odborář.
Pak přišli pro katolíky, a já jsem se neozval, protože jsem byl protestant.
Pak přišli pro mě a tehdy už nezbýval nikdo, kdo by se mohl ozvat.

---

Za věcné připomínky, přesuny odstavců a „nemilosrdné“ mazání patří můj velký dík Kristýně Plhákové a bráchovi Jardovi.