Ornice s dojnicí vyšly syna Procházku

Podojily nadběl, vyrobily mezimáslí a zpívaly si: „Včeláčci roubení na křídlech zelí montují papuče z jara až do pondělí.

Mezitím prošel kolem kašel. Neměl co na práci, a tak si také zpíval, ale protože příliš chrchlal, nikdo mu nerozuměl. Porozumění, to je to, co lidé potřebují. Kašel byl tak rád, že není člověk, protože nemusí porozumění očekávat; on si rozumí, protože má rozum. Lepší rozum v hrsti, nežli lichá pranostika.
Když přešel únor, nastal čtvrtek. Pak přišel ještě jeden čtvrtek a pořádali spolu kuřecí čtvrtky, jež zabalili do líbivého celofánu, aby jim vydržela hodina osamění, která je ta nejhorší ze všech hodin a orlojů. Jen slepičkám se to nelíbalo ani za vlčí mák – „To máme, kvok kvok, dávat svá vejíčka nezodpovědným čtvrtkům? Tak to ani kvok!“

  Co byste poradili svým slepičkám, moji milí?